Dokumentární film o koncentračním táboře Flossenbürg

nádraží. Rozhovory s roztockými pamětníky se natáčely v prosinci 2014.

Na území České republiky se nacházelo vice než 20 pobočných táborů Flossenbürgu.Největší z nich, litoměřický tábor, byl koncem dubna zcela přeplněn vězni, kteří byli "ekuvakuováni" před blížící se frontou. V době, kdy už se vězni v hlavním táboře ve Flossenbürgu mohli radovat z osvobození, vyjel z Litoměřic vlak o 77 nákladních vagónech, v nichž se tísnilo kolem 3,5 lidí. Mnohým z nich se během cesty podařilo utéct, mnozí zahynuli.

Ještě před Prahou, v městečku Roztoky u Prahy, zorganizovali místní obyvatelé nebývalou humanitární akci na pomoc transportovaným vězňům a zachránili tak díky své odvaze mnoho životů. Vlak ve své cestě pokračoval a začátkem května padlo za oběť masakru SS u Olbramovic kolem 80 vězňů.

Definitivně byl vlak osvobozen až 8. května v jižních Čechách na demarkační linii vojáky Vlasovovy armády.

Ukázka z natáčení s pamětníky z Roztok:

"... oni nesměli ven, ale tam už lidi čekali, to nádraží bylo plný a nesmělo se na ty koleje. Tak pak se vyjednávalo. Mužský vyjednávali s tím náčelníkem toho transportu, a protože oni už byli asi dvanáct dní na cestě a ani ta ostraha neměla žádný jídlo. Tak je nalákali na to jídlo. Oni dovolili, nejdřív, že se jim může dát chleba. To už z Únětic přijelo auto chleba, to už to všude věděli. Tak nejdřív každej dostal krajíc..."

"... to už tam v chudobinci, kde je dneska ta hudební škola, tak tam byla místnost první pomoci červenýho kříže. A tam přivezli prvního mukla, kterej měl průstřel. To se podařilo ho z toho transportu dostat. Přivezli ho s koňským potahem, ještě na něm byla sláma, to ho přikryli, aby ho nebylo vidět. No, a protože já jsem bydlela vedle, tak pro mě přiběh můj strejda, kterej opatroval tu místnost toho červenýho kříže, a říká: Jdi ho hlídat."

"Já jsem tam byla ještě s jedním svým známým, spolužákem, a on říkal: No ten nám umírá. Tak jsme běželi pro doktora Poledníka, on přišel, udělal nad ním kříž a říkal: Nezabývejte se s ním. A pak přišel jeden náš kamarád, kterej měl odštudovaný tři, čtyři semestry v Německu, medicíny, tak mu tu kulku vyoperoval. Teda vyndal. Na prostěradle. A nějakou vodkou jsme to zajišťovali. A přežil to. Jezdil sem léta, když bylo výročí toho transportu. Byl to Holanďan."

"... To byl šok. Ale když se dostanete do situace a víte, že ten člověk potřebuje pomoc, tak to překonáte, ten šok. My jsme třeba byli strašně udivený, že jsme mohli zvednout dospělýho muže. Rozumíte? Že jste ho třeba nesla nahoru, měla jste ho takhle hozenýho přes rameno a to jsme šli do schodů. Tak to dneska nechápu vůbec, jak to bylo možný."

 

 

 

 

 

 

Jdi zpět