Zpráva o příjezdu vlaku se v Roztokách rychle roznesla a na nádraží zamířilo mnoho roztockých občanů a lidí z blízkého okolí. Díky vyjednávání přednosty stanice Jana Najdra a roztockých sokolů s velitelem transportu se podařilo dosáhnout uvolnění asi 80 nemocných a zraněných vězňů k lékařskému ošetření. Ti pak byli převezeni do provizorního lazaretu v bývalém chudobinci, kde o ně pečovali lékaři a dobrovolné ošetřovatelky.

V nádražní čekárně vznikla provizorní kuchyně, kam lidé přinášeli velké množství potravin, které se pak se pod dohledem místních zdravotníků rozdělovaly mezi vyhladovělé vězně. Více než třem stovkám z nich se podařilo z transportu utéct.

Vzniklo mnoho dokumentačních fotografií a také zcela unikátní filmová nahrávka, pořízená majitelem kolonilálu v Nádražní ulici Jaroslavem Krejčím. Z vlaku byla vyložena těla osmi mrtvých vězňů, kteří byli důstojně pohřbeni na Levém Hradci.

Během procházky, jíž se zúčastnilo 30 osob, jsme si kromě nádraží, kde se nachází pamětní deska, a jeho okolí, prohlédli také bývalou provizorní nemocnici, dnes Lidovou školu mění, a pomník obětem transportu na levohradeckém hřbitově.

Příběh ojedinělé záchranné akce v Roztokách připomíná již několik let stálá expozice Památníku koncentračního tábora ve Flossenbürgu, pod nějž spadal mimo jiné pobočný tábor v Litoměřicích, odkud transportní vlak vyjížděl. Z Roztok odjel odpoledne 30. dubna 1945. Při jeho průjezdu Prahou se podařilo uprchnout mnohým dalším vězňům. Cesta ale pokračovala. Byly připojeny vagóny s dalšími vězni a v Olbramovicích a blízkých Křešicích došlo k tragickým událostem, při nichž bylo zastřeleno vice než sto lidí z transportu.  Vyčerpaní, vyhladovělí a často nemocní vězni byli osvobozeni až 8. května u Velešína v jižních Čechách.